Přítelkyně z domu smutku

Tato kniha vznikala živelně. Natolik živelně, že jsem o jejím vyznění přemýšlela až ex post. Většina knih, románových i povídkových, se utváří postupně, narůstají od nápadu a celkové představy situacemi jednotlivých figur, mnohdy autor ani neví, kam ho postavy dovedou. Tato kniha není fabulovaná, postavy v ní jsou dané, i prostředí a čas, i situace. A taky vyznění. Vznikla jako dobrý způsob, jak se vyrovnat s hlubokým traumatem. Zjistila jsem, že při hledání přesných slov, kterými bych prožité trápení vyjádřila, se trauma postupně zhmotňuje, osamostatňuje se ode mě a odchází do minula. Je to skoro tak, jako kdybych příběh pouze psala a neprožila. Trauma vyvolalo nezvyklé prostředí a nečekané zážitky. Příběh se odehrává na konci světa, ve světě zabsolutizovaného násilí, a já po napsání knihy zjistila, že snad žádné jiné prostředí není tak velkou autorskou příležitostí. Nikde jinde bych se nesetkala s lidmi tak rozdílnými, a současně tak otevřenými. Má hlavní autorská i lidská zkušenost byla, že právě nezakrývané násilí a ponižující bezmoc probouzejí upřímnost a pochopení. Když jsem pak přemýšlela o podobách přítelkyň, uvědomila jsem si hlavně to, že v knize neobjevuji uměle „perličku na dně“, ale že se mi v postavách přítelkyň a v jejich případech a příbězích vnutila do textu sama podstata lidství. To stálo za přemýšlení.
více informací