Obraz druhého v českém cestopise 19. století - Jan M. Heller

Cestopis představuje specifický typ textu: je to historický egodokument a současně umělecký žánr. V devatenáctém století představovaly cesty těch, kdo se vydávali do zahraničí, nejvýznamnější způsob, jak se seznamovat s jinými krajinami, národy, vírami – a jejich cestopisy nadále formovaly povědomí o těchto jiných světech u vzdělaného domácího obecenstva. Bylo to právě devatenácté století, kdy byla debata o tom, kdo jsme my a kdo oni, živá a významná pro celé další dějiny českých zemí. Na otázky po tom, co je podstatné pro češství a pro přebývání česky mluvícího etnika v naší části Evropy, nabízejí cesty a cestopisy odpovědi charakterizací toho, kdo je cizinec, kdo je ten druhý, jiný. Nešlo však jen o diferenci jazykovou, i když jí se dostávalo největší pozornosti; k nástrojům utváření vlastní identity patřilo také náboženství, ale i – třebaže v mnohem menší míře – příslušnost ke společenské třídě nebo profesní vrstvě, etické postoje apod. Jak se tyto identity setkávaly a křížily v očích cestovatelů, ať už je do cizích krajů zavedlo cokoli? Byl pro ně „našinec“ Čech, Rakušan, Slovan, křesťan, katolík? Byl „tím druhým“ Němec, Žid, Ital, Turek, muslim? A jak se tito vzdělaní cestovatelé zachovali, když byli postaveni před nutnost volby – stavěli se na stranu katolických Poláků, nebo uniatských Ukrajinců? Jak nahlíželi na
více informací a parametry