Dějiny evropské architektury IIl. - Václav Mencl

Po předchozích dvou dílech – Umění starověkých říší a Umění antického světa – vychází třetí svazek Menclových Dějin evropské architektury obsahující Středověké umění evropského Západu. Začíná karolínskou renesancí a uměním otonským s podtitulem Polarita moci ve svaté říši římské (9.–10. století) a pokračuje Uměním románským s upřesněním Svítání z Cluny (11.–12. století).

Císař Karel Veliký († 814) programově navázal na univerzalitu Západořímské říše a na antické umění. Od té doby Řím spoluurčuje středověký vývoj. Mencl sleduje proměnu antické formy na Karlových falcích, dvojpolární bazilice i v novém uspořádání kláštera.

V 10. století se aktivuje kult hmoty a magie krypt, staví se opevněná hradiště. Krypty s radiálními kaplemi tvoří zárodek budoucích katedrálních chórů. Autor si všímá rozdílností vývoje ve Francii a v Německu. Zatímco ve franské říši Ota I. Veliký (936–973) usiluje o renesanci impéria, vývoj ve Francii je odlišný. Nový impuls zde přinesla reforma vzešlá z burgundského kláštera v Cluny. Hmota chrámu se stala zdrojem duchovní energie, roste hloubkové usměrnění k oltáři a snaha o tektonické pročlenění. Odlišné systémy krajů tvoří strukturu, rodí se nový románský sloh.
Dvanácté století dovršilo, co předchozí začalo. Mencl analyzuje charakteristické prvky Bur
více informací a parametry