Bratři Karamazovi - Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Fjodor Michajlovič Dostojevskij dokončil Bratry Karamazovy v roce 1880. Naplnit úmysl a rozvinout další osudy titulních hrdinů do rozsáhlé epopeje mu znemožnila o rok později smrt. Přesto lze tento dvoudílný román považovat za vyvrcholení jeho díla. A to nejen proto, že se v něm s vášnivostí sobě vlastní vrací k tématům, jež řešil již ve svých předchozích velkých prózách, ale také proto, že se v centru jeho pozornosti tentokrát ocitl i fenomén vášně samé. Vášně projevující se smyslnou touhou stejně jako touhou po transcendenci. Ideové pole, v němž se „karamazovská vášeň“ rozněcuje do rozličných oslnivých silokřivek, je tvořeno otázkou: Není-li Boha, je vše dovoleno? Dvě a půl hodiny trvající dvoudílná rozhlasová dramatizace Bratrů Karamazových, natočená roku 1997, nemohla pochopitelně obsáhnout všechny motivy, postavy a témata devíti set stránkového románu. Autorem dramatizace Janem Strejčkem byla kupříkladu vypuštěna nejen důležitá figura starce Zosimy, ale též legenda o Velkém inkvizitoru, jejíž interpretace Krista zásadně ovlivnila světovou literaturu, filozofi i a teologii. Traktován je vlastně jen příběh vraždy starého Karamazova a zkoumání (ne)viny jeho čtyř synů. Režiséru Josefu Melčovi – pověstnému detailní přípravou každé inscenace, rozsáhlým předběžným studiem, hlubokou křesťanskou vírou a úsilím „transponovat do díla svou
více informací a parametry