Žít jako Holík - David Lukšů - diskuze

I ten, kdo nikdy nebyl na zimním stadionu, zná jeho jméno. I ten, kdo ho v klubovém dresu nemohl strávit, miloval při zápasech národního mužstva jeho nasazení a obětavost bez limitů. Jaroslav Holík byl vynikajícím hokejovým útočníkem a posléze úspěšným trenérem, zároveň však je také nesmlouvavým kritikem s osobitým pohledem na svět i postavou vyvolávající kontroverze. Označení legenda se někdy nadužívá, v tomto případě ale platí stoprocentně. Jaroslav Holík je přitom ještě něco víc: stal se doslova symbolem! Symbolem nezlomné vůle a ochoty obětovat pro vítězství naprosto všechny síly. Na konci šedesátých let – po sovětské okupaci Československa – to byl v první řadě on, kdo pro hokejový národ symbolizoval vzdor a nesouhlas. Jeho bitky se sovětskými obránci, často o hlavu většími, vstoupily do sportovní mytologie: sražen k ledu, třeba už s krvácejícím obličejem, Jaroslav Holík vždy znovu vstal a pustil se do nerovného boje. A ještě jednou, a znovu. Nikdy se nevzdal. A dokázal i vítězit. Právě takový chtěl český národ v té době být –, kdyby měl Holíkovu odvahu, kdyby měl jeho býčí nezlomnost. Právě Jaroslav Holík byl skutečným šéfem týmu, ať už v armádní Dukle Jihlava, nebo v národním týmu – a to bez ohledu na to, kdo nosil na prsou kapitánské céčko. Jeho osobnost museli respektovat všichni. Podobně i jeho názory, mu
více informací a parametry