Útěky z pekla

ÚRYVEK Z KNIHY… Čas zoufale pomalu ubíhal.Podobalo se to nekonečnu: první noc, pak celý den, další den, další noc. Až třetího dne zareagovali na to, co tak nutně potřebovali a toužili slyšet: „Postenkette abziehn!“ Vnější okruh esesáckých stráží se začal stahovat… Teprve pak, 10. dubna 1944 v devět hodin večer, přikročili Vrba a Wetzler k dalšímu bodu svého plánu, jímž bylo odstraňování prkenného „stropu“ jejich úkrytu. Nebylo to snadné a v jedné chvíli jim přišla na mysl nepěkná představa, že skrýš se stane i jejich hrobem. Nevzdávali se. Znovu a  znovu se snažili „stropem“ pohnout, milimetr po milimetru, až konečně vznikla úzká mezera, kam bylo možno vklínit prsty. Opět napnuli všechny síly a překážka náhle povolila. Pohlédli vzhůru a nad nimi se v plné kráse ukázala jarní obloha plná hvězd. Bylo chladno, foukal ostrý studený vítr – a vpravo, nedaleko od nich, se zvedal k nebi kouř z komínů obou krematorií. Další stovky či tisíce lidských bytostí už tudíž měly za sebou svou poslední cestu… Poté, co oba uprchlíci vylezli ze skrýše, z nadhledu té vysoké hromady prken je skoro až ohromil rozsah strašidelného prostředí, v němž byli až do těchto chvil nuceni žít a odkud se z vlastní vůle rozhodli stůj co stůj odejít. Tisíce elektrických lamp zářilo podél plotu z ostnatých drátů: bylo to, řečeno bez nadsázky, ost?
více informací