Sluneční soustava dalekohledem - Dušek Jiří;Kolasa Marek;Švanda Michal, Brožovaná - diskuze

Studium Sluneční soustavy bylo po staletí odkázáno na záznamy amatérských i profesionálních pozorovatelů, kteří vzdálené objekty sledovali výlučně vlastním zrakem. Kreslené portréty, byť zatížené řadou subjektivních chyb, tak pomohly určit rychlost rotace jednotlivých planet, existenci neznámých satelitů či podmínky panující na jejich povrchu nebo v plynných obálkách. Od počátku minulého století ale člověka začala vytěsňovat stále dokonalejší technika. Nejdříve to byla fotografie, později televizní kamery a na sklonku 20. století zařízení s polovodičovými CCD snímači. Matematickým zpracováním stovek záběrů pořízených během krátkých expozic astronomové získali ostřejší obrazy, než jaké kdy poskytl lidský zrak. Ten největší zvrat však přinesla kosmonautika. Počínaje šedesátými lety 20. století začaly prostor Sluneční soustavy pozorovat stále důmyslnější, dálkově řízení roboti, aby nejdříve potvrdily většinu poznatků získaných na základě pozorování ze Země, a vzápětí začaly přinášet řadu ještě fantastičtějších informací. Pravdou je, že malým dalekohledem na vzdálených tělesech Sluneční soustavy příliš zajímavostí nespatříme. Krása poznání však nezmizela. Planety se snadno hledají a lze se na ně dívat i na městské obloze trpící světelným znečištěním. Za nočními svítícími oblaky, polárními zářemi, meteory,
více informací a parametry