Poslední utopie - Samuel Moyn

Pojem „lidská práva“ je již po několik desetiletí pevnou a neodmyslitelnou součástí politické diskuse a našeho jazyka vůbec. O lidských právech mluví a píší akademici, novináři, komentátoři a intelektuálové všeho druhu, zaštiťují se jimi aktivisté, politici a státníci – zkrátka tento pojem se natrvalo zabydlel ve veřejném prostoru. Navzdory jeho všudypřítomnosti ovšem panují zkreslené představy o tom, jak se lidská práva a hnutí za lidská práva zrodila, z čeho tato „poslední utopie“ vyvěrá a kde leží její kořeny. Právě to je tématem Moynovy knihy Poslední utopie, jehož české vydání opatřil doslovem Pavel Barša. Moyn především dokládá, že by bylo chybou hledat kořeny ideje lidských práv hluboko v minulosti a chápat naši současnost jako vyvrcholení univerzálních dějin lidstva, kdy byl završen světodějinný zápas za lidská práva. Moyn vyvrací obecně přijímanou tezi, že filozofické počátky lidských práv sahají k přirozenému právu stoiků a křesťanů, které se po¬zději promítlo do teorií společenské smlouvy sedmnáctého století, a že jejich politické počátky leží v Americké a Francouzské revoluci století osmnáctého. Pouhým mýtem je ovšem též představa, že lidská práva se zrodila v roce 1948 v reakci na hrůzy holocaustu. Lidská práva a hnutí za lidská práva – v podobě, v jaké je známe a v níž se s nimi identifikujeme – vstoupila
více informací a parametry