Osho Tři poklady Tao

Kdosi se jednou Lao-c'eho zeptal: „Jak jsi našel pravdu?“ A on odpověděl: „Seděl jsem pod stromem a dělal vše, co pro to bylo třeba dělat, vše, co bylo v lidských možnostech, a propadal jsem pocitům marnosti. Dosáhl jsem mnohého, ale ne všeho; něco stále chybělo, něčeho se nedostávalo, a najít onen chybějící článek bylo to nejtěžší: byl nepolapitelný, byl nepostižitelný. Jak jsem tam tak seděl, najednou jsem uviděl padat list, suchý list… viděl jsem, jak se pomalu snáší k zemi a poddává se pohybu větru. Vítr vanul na sever – a list letěl s ním, vítr se stočil na jih – a list letěl s ním; pak vítr ustal a list spadl na zem, bez jediné stížnosti, bez boje. Snesl se dolů, aniž si sám určoval směr. Najednou jsem pochopil. Od toho dne jsem suchých listem. Onen chybějící, nepolapitelný článek zapadl na své místo; už mi neuniká.“

Míjejí staletí, králové přicházejí a odcházejí, císařské říše vzkvétají a upadají, ale Lao-c', Buddha, Ježíš, Kršna, ti zůstávají. Jsou jako věčné hvězdy – klidní a neměnní ukazují směr těm, kdo jsou připraveni nechat se vést, vlévajíce všechno, co mají, do srdcí, jež jsou otevřená. Promlouvám o Buddhovi, promlouvám o Ježíši Kristu, promlouvám o Zarathuštrovi; miluji ty muže. Avšak mezi mnou a Lao-c'em žádný vztah není: až nyní začnu promlouvat o Starém mistru, nebudu ho
více informací