Zbyněk Sekal 100 - Ilona Víchová

Tvorba Zbyňka Sekala (1923–1998) se v mnohém vymyká nejen českému, ale i světovému sochařství. Vyrůstá ze středoevropské modernistické tradice a svými východisky se dotýká principů, které jsou příznačné východní vizuální kultuře, především japonskému umění. Jen málokomu se podařilo docílit tak soustředěné výpovědi o základních hodnotách našeho bytí jako právě Sekalovi. Jeho výtvarná řeč navíc dýchá skrytou intimitou. Cítíme z ní osobní, soběstačné ticho klauzury, očištěné od jakéhokoli nároku na vnější odezvu. Hned v počátcích zasáhla Sekalovu křehkou duši rána koncentračního tábora, syrová zkušenost s temnou stránkou lidství. Na podzim roku 1941 byl jako osmnáctiletý chlapec zajat nacisty, uvězněn na Pankráci a poté přesunut do Terezína a Mauthausenu. Domů se vrátil až po osvobození v roce 1945, hluboce otřesen a psychicky i fyzicky vyčerpán. Hrůzy lágru vetkl do komorních skic rachitických figur a sugestivních tváří, které zoufale pátrají po vlastní identitě. Specifická křehkost, existencionální tíže, nejistota, ale také pevná víra v duchovní rozměr člověka, které z těchto děl vyzařují, zůstaly v Sekalových dílech přítomny po zbytek umělcova života. Je obdivuhodné, že skrze prvotní rámec nejhlubší traumatické zkušenosti Sekal s naprostou přirozeností rozvíjel svůj smysl pro výtvarný i literární jazyk, aby se v průběh
více informací a parametry