Ústava v kontextu společenských změn

Přijetí Ústavy České republiky 16. prosince 1992 znamenalo položení symbolického základního kamene nově vznikajícího státu. Kniha, která je čtenáři předkládána 30 let poté, se soustřeďuje na uplynulé tři dekády, v nichž Ústava působila a které současně působily na ni. Mimochodem, je to období delší, než po které v dosavadních propojených dějinách československo-českých jakoukoliv ústavou nastolené poměry doposud trvaly. V tomto směru se z vyjádření veřejných činitelů často zdá, že nastoupilo období ústavní stability, snad dokonce finální. Ideální řešení jako by bylo nalezeno, dokladem má být jeho neměnnost. Zdání však klame. Ona neměnnost a stabilita je pouze formální. Nemění-li se text normy legislativní cestou, děje se tak jinými způsoby. Jedním z nich je jeho odlišné vnímání měnící se společností. Dále je to cesta judikatorní, kdy soudy a zejména Ústavní soud dávají ústavním pojmům nový obsah. A nakonec je zde působení nadnárodních celků, jichž je Česká republika součástí. Tato kniha si dala za cíl zachytit právě tyto trendy. Je totiž zřejmé, že Ústava pro vznikající samostatnou Českou republiku byla připravována ve zcela odlišných podmínkách společenských a geopolitických, než ve kterých se Česká republika nachází nyní. Ústava byla napsána jako základní dokument samostatného, svrchovaného státu, nepočítající s nastupuj
více informací