Probuďte svého vnitřního šamana

... Když jsem vzhlédla k nejvyšším vrcholkům na obzoru, vycítila jsem přítomnost kondorů a spontánně si představila, že jsem jedním z nich. Živý závan větru pročechral mé prachové peří a mé srdce se otevřelo ohromným pocitem vděčnosti vůči Albertovi. "Tento okamžik věnuji tobě," zašeptala jsem do nekonečna a poslala mu vzduchem polibek směrem dolů ke kamennému chrámu Pačamamy, Matky Země. Doma jsem ještě nežila samostatně, ale bez jakýchkoliv pochybností jsem věděla, že od toho dne už nikdy nezapomenu, jaké to je být svobodná. Moje duše se tohoto závazku nehodlala vzdát a já jsem si tento věčný okamžik vepsala do každého atomu své bytosti. S hlubokým nádechem jsem vstřebávala vše, co mi tento okamžik nabízel. S výdechem jsem se rozloučila s kondory a spěchala zpátky dolů k bráně. Se srdcem bušícím fyzickou námahou jsem našla Alberta, jak na mě čeká před branou. "Poslala jsi mi odtamtud vzkaz, že?" řekl sebevědomě. "Ano, poslala," odpověděla jsem s úsměvem. Ten večer se měl náš rituál konat až poté, co všichni turisté odjedou. Díky Albertovým vztahům se správci bran Machu Picchu jsme měli exkluzivní přístup do chrámů. Tento rituál byl hluboce posvátným obřadem smrti a musel zůstat skryt před všemi nezasvěcenými. Prováděl se na ploché skále známé jako "lože smrti" u hlavního chrámu. Alberto začal se svými pokročilými studenty a požádal je,
více informací