Hodina samoty

Z komentáře Jany Štroblové k původnímu LP albu 1118 3294 "Marina Cvetajevová Hodina samoty" vydanému v Supraphonu v roce 1982 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: Marina Cvetajevová se v básnické nadsázce vyznala z nelásky k sochám; připadaly jí jako zkameněliny hluchoněmých. A stejně tak neměla ráda divadlo - "dívat se očima". Bylo to pro ni jen prostředkem k přesvědčování "nevěřících Tomášů", věřících výhradně tomu, co vidí, nebo ještě spíš tomu, nač sáhnou. Bylo to pro ni jen "slepeckým písmem". Milovala s l o v o. Básnickou tvorbu cítila jako "Chůzi podle sluchu", která klopýtá, když "ruka předbíhá sluch", když totiž verš usiluje být hlásnou troubou. Sluchu se nezpronevěřila, jakkoli šla i proti jazykovým tradicím a rozbíjela vzrušenými přeryvy a přesahy splavnou melodii básní. Její "svobodný živel verše" se trhal následkem skrytých výbuchů, neplynul. A básnířka zkoušela vydobýt ze slov nové odstíny významu pomocí jejich zvuku. Je zasypána a uhranuta zvuky, život se jí odkrývá v nich místo v barvách. A jako by zároveň na ně byla ve své duchovní osamělosti, uprostřed svět propadajícího lhostejnosti či válkám, čím dál víc odkázána. Slovo se stává posledním gestem, které musí vyjádřit a zastoupit všechno: děj i drama. Jedině na scéně poém se ještě vede dialog, jinak se básnířka, ve své době bez čtenářů, dovolává porozum?
více informací