Cenzura versus svoboda slova - Petr Žantovský

25. června 1857 vydává Charles Baudelaire Květy zla. Knížka, která se stane nejslavnější básnickou sbírkou v dějinách, je hned 16. července zabavena jako urážející mravopočestnost. Dne 20. září projedná žalobu soud: některé básně jsou definitivně zakázány, autorovi je uložena důkladná pokuta. O necelých třináct let později se rozhoří prusko-francouzská válka, jíž se na obou stranách účastní víc než 2 miliony vojáků. Válka škodí mravům – a ne jen jim – nesrovnatelně víc než básně: nejméně 165 tisíc lidí padne a asi 230 tisíc je raněno. Proti válce však soud nijak nezasáhne… Což je logické, protože cenzura pramení z neřádných snah zamaskovat, jak zneužitá moc potvrzuje samu sebe, jak samu sebe upevňuje a rozšiřuje. Prvotním účelem cenzury přece je odstraňovat, kvůli čemu mají mocní černé svědomí. Je-li cenzura efektivně vykonávána, je z hlediska držitelů moci a jejich podporovatelů svět v pořádku. Jsou v bezpečí – sice falešném, oni se však modlí, aby vydrželo co nejdéle! Zdálo by se, že v naší době, jež se označuje za věk rozumu, není pro faleš cenzurních snah místo. Bohužel je to omyl: Déle než století byla cenzura na ústupu, v minulých letech ji však kdosi znovu probouzí. Už prosákla do všech koutů, splynula s manipulací a propagandou. Moc si pěstuje poskoky, aby pilně vytvářeli „správný“ obraz světa a vkládali ho lidem
více informací a parametry