Až ke křížku - diskuze

Tichá voda břehy mele. I v zoufale zastydlém zapadákově. Coby důstojník kontrarozvědky Pohraniční stráže pojmenoval její muž ruskou okupaci pravým jménem, a tak ho po prověrkách z roku 1969 čeká trest bez ohledu na potřeby rodiny. Režim s manželi Mazochovými a jejich dcerkou zatočí pěkně po dělnicku, když je donutí přestěhovat se ze Šumavy na hanbu do Aše – vystrkova známého leda textilkami a čachry, na které není z Prahy tolik vidět. Každý zdejší šedivý den má tak Eliška Mazochová desítky příležitostí ukázat, zda v roli zakřiknuté partnerky a uštvané matky, svědomité zdravotní sestry i poslušné přítelkyně dámy z místní honorace neselže. Vystačí si, když ve městě zapomnění vsadí pouze na tyto opory a rozhodne se přetrpět dobu bez sebemenšího východiska jako „tichá voda“? Anebo přijde chvíle, kdy v sobě konečně vykřeše sílu, aby se životu postavila čelem a přiměla viníky přilézt ke křížku? V prostředním svazku volné trilogie o střetu ašských žen s nelítostným 20. stoletím vyvolává Klára Teršová další traumatizovaný hlas z kraje, kde i lišky nerady dávají dobrou noc. Předkládá životní zpověď hrdinky, jež před absurditou takzvané normalizace nejraději utíkala do původně německé chalupy ve Vernéřově, který známe z románu Bílý pramen jako Wernersreuth. Vždyť na poznání pravdy a splacení lidského dluhu není nikdy pozdě, i
více informací