Aby nemuseli nakonec žebrati

Rozlehlá budova karlínské Invalidovny se stane v nejhorším případě ruinou, chátrajícím skvostem barokní architektury, v té lepší variantě luxusním hotelem či se promění v kampus Filosofické fakulty UK. Ať tak či onak, Invalidovnu čeká v nejbližší době nejistá budoucnost a život z ní může nadobro vyprchat. Autor se svou souhrnnou publikací pokouší poukázat na tento objekt a přitáhnout k němu pozornost. O dějinách Invalidovny a samotných válečných invalidů zatím existuje jen pár článků, zmínek a útlých brožur. Oproti nim kniha vychází hlavně z bohatých archivních materiálů, které dosud zůstávaly skryty a nezpracovány v útrobách Vojenského historického archivu, jenž Invalidovnu dlouhá léta užíval. Invalidovna představovala především místo, kam lidé přicházeli, aby nemuseli žebrat či živořit, kde se i rodili, umírali, léčili, učili, modlili, bydleli a pracovali, prostě prožívali v ní svůj příběh či jeho část. Kniha nepomíjí důležitá témata, jako například příběh Strozziho nadace, který trval úctyhodných 294 let, nebo vlastní stavbu budovy a specifické podmínky života v ní. Snaží se ale zejména proniknout ke konkrétním lidem, kteří v Invalidovně dlouhá léta žili a třeba i zemřeli. Z dějin 18. a 19. století se dochovaly spíše střípky, ve 20. století se již daří skládat ucelenější příběhy a rekonstruovat det
více informací